se rozkládá nad levým břehem potoka Brziny, jednak na svahu kopce zvaného Hrachová (349 m n. m.), dále pak v úzkém údolí, podobném strouze. Archeologické nálezy podávají svědectví o tom, že krajina kolem Hrachova bývala osídlena již v dobách pohanských. Za zmínku stojí veliký balvan mezi Hrachovem a Hojšínem. Je na něm dobře patrná plocha v podobě stolní desky. Lidé říkají balvanu „Čertovo sedlo“. V romantickém údolí Brziny je také plochý kámen o rozměrech asi 3 m2, lidmi pojmenovaný „Kamenným srdcem“. Poblíž něho jsou „Černá skála“ a „Vlčí skála“, mající v jedné rozsedlině kámen v podobě lidské lebky.

Přípona -ov v názvu osady připomíná zemský statek neboli dvůr, který po zakladateli Hrachovi se jmenoval Hrachuov (Hrachův dvůr), později Hrachov. Ves střídala názvy: v historické literatuře je uváděno Hrachoviště, Hrachová, Hrachovištná, Hrachovištné. Podle lidové pověsti však stávala v místě Růžičkovy usedlosti dřevěná, hrachovinou pošitá hájovna a kolem ní se rozkládaly samé lesy. Od této hájovny prý dostala později založená osada své jméno.

Hrachov patříval stejně jako Hojšín jeptiškám svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Již v roce 1436 (dva roky po bitvě u Lipan) zapsal císař Zikmund Petrovi z Chlumce a jeho dědicům několik vsí na Sedlčansku – a mezi nimi i Hrachov – za věrnou pomoc proti Táborům. Vsi patřily k chlumeckému panství i poté, kdy se jeho majiteli stali Popelové z Lobkovicz.

V okolí je několik lomů, kde byla zpracovávána žula na dlažební kostky i na stavbu. Odtud byly také dodány kvádry na Mánesův most v Praze.